Zvuk ticha - Marti_soulwater

Potápění s přístrojem má mnoho podob a levelů. Po několika letech, co se věnuji tomuto nádhernému sportu, jsem se rozhodla, že je čas se zase trochu posunout dál. Ne z hlediska dovedností, tam se snažím posouvat neustále, ale z hlediska možností, jak nejen ušetřit peníze, ale i prodloužit čas strávený pod vodou bez toho, abych s sebou tahala další a další lahve. Rozhodla jsem se, že se nechám zasvětit do tajemství potápění s rebreatherem. Rebreather je druh potápěčského přístroje, který má buď plně uzavřený, nebo polouzavřený okruh. Na rozdíl od klasického potápěčského přístroje s otevřeným okruhem, se kterým jsem chodila doteď, kde plyn, který potápěč vydechne, uniká do vody a dělá ty moje milované bubliny (ach, takové plýtvání!!) se u rebreatheru vrací plyn nebo jeho větší část zpět do přístroje. Tam jej pohlcovač (náš odborný potápěčský výraz je scrubber, cítíme se potom drsněji, než se slovem pohlcovač), zbaví oxidu uhličitého.  Následně je plyn obohacen o kyslík (nebo o různé směsi kyslíku). No doslova magie, ne? Nejkrásnější na tom všem je, že nejen, že se plyn (a peníze za něj) značně ušetří, ale celý ponor doprovází nádherné ticho. Nikdy by mě nenapadlo, jak může být ticho ohlušující. 

                   

Před samotným ponorem jsem se svědomitě navlékla do svého milionu vrstev oblečení. Stále jsem zůstala věrná mé nejnovější kombinaci: Termoprádlo PROGRESS Thermatex, na to Progress Merino a poslední vrstva Progress Coffee. Hned na to přišel podoblek a konečně suchý oblek. S pocitem, že je mi konečně teplo, jsem kritickým pohledem do zrcadla zhodnotila, že ve svých vrstvách vypadám jako kulturista v objemové fázi, jen bez svalů… No nic…

Mám úžasné kamarády a jeden z nich mi ochotně rebreather půjčil, než si pořídím vlastní. Pomohl mi na záda naložit děsivě velkou příšeru, která mě poslala romanticky do kolen (samozřejmě to bylo okouzlením, ne tím, že váží asi tak jako já). Hned jak jsem získala ztracenou rovnováhu, vydali jsme se k vodě. 

 První dojem poté, co jsem popadla dech, bylo klasické příjemné šimrání před slibným ponorem. Rebreather jsem zkoušela již několikrát, ale poprvé mě čekal klasický ponor, nejen učení se a zkoušení. Zanořili jsme se do nádherné, křišťálové vody (největší plus potápění v zimě) a vydali se vstříc hlubinám jezera Košariská. Západ slunce nám vodu barvil do oranžova. Hned jak jsem se sžila s novým přístrojem, zastavila jsem na místě. Zvyk je zvyk, proto mi v první chvíli bublinky chyběly. Ale po pár minutách mi došlo, že pocit, že létám je nyní reálný. Jen ticho, klid a já, visící v prostoru. Žádná známka toho, že dýchám pod vodou. Jestli jsem předtím ve vodě relaxovala, nyní se uklidňující účinek znásobil. Do rebreatheru jsem se okamžitě zamilovala ještě více. Hodinu jsem si s parťáky užívala zvuk ticha a jemné šumění dechu. Zvuk, který v tu chvíli zněl mým uším jako hudba. 

Po hodině jsem se vynořila zmrzlá (voda má už jen 4 stupně), ale absolutně spokojená. Miluji sice bublinky, ale jak člověk jednou zažije to ticho, jen tak na to nezapomene… 

Jako na všech mých dobrodružstvích pod hladinou, i tentokrát by se to neobešlo bez věrného parťáka jménem PROGRESS… 

Tak tichému potápění zdar!

Marti_soulwater