English
Deutsch
Slovenčina
Podle Google je to nejhezčí vrchol světa. Lézt na něj byl nejen zážitek, ale i výzva. Nevado Alpamayo se nachází v peruánských Andách ve výšce 5 947 m a cesta nahoru vede po hodně strmém ledovci. V plánu byly i další vrcholy, které ale kvůli podmínkám ledu tentokrát bohužel nevyšly. I tak jsme objevili nový cíl, o který se možná pokusíme příště.
Cesta do cíle se zdála nekonečná. Odlítali jsme v červenci z Vídně hned první prázdninový den v ranních hodinách. Následovalo mezipřistání v Istanbulu, dále v Mexiku, kde jsme přečkali noc a v Limě jsme přistáli 2. července večer. Další den jsme museli ještě absolvovat jízdu autobusem do Huarazu, která trvala 9 hodin. Vyspali jsme se tady jednu noc, nakoupili jsme bomby na vaření, a ještě nějaké potraviny. Pak už nás 4. července dovezlo auto na okraj národního parku, kde nás čekali nosiči. Pokud se sem chystáte vydat, počítejte s tím, že zaplatíte poplatek za vstup do národního parku. Potvrzení určitě nevyhazujte, budete ho potřebovat, až park budete opouštět.
Teď už nás čekala dvoudenní túra do base campu, během které jsme se museli aklimatizovat. V případě, že budete cestovat bez agentury, nezapomeňte vzít jídlo nejen pro sebe, ale i pro nosiče. Přístup k vodě pak budete mít v zázemí base campu i po celou dobu cesty do něj. Takže bez obav! Cesta do prvního campu byla hodně úzká. Postupně ji vystřídaly sutiny a kameny. Camp se potom nachází v pásmu, kde začíná sníh. Po něm už prakticky pokračuje cesta až do high campu. Tady teprve začíná dobrodružství, protože trasa vede přes trhliny a pod seraky. Sice není dlouhá, ale s těžkými batohy je dost náročná a závěr završuje sedmimetrový led, kde se i se zátěží musíte vytáhnout na laně.
High camp bývá z většiny plný, o čem jsme se sami přesvědčili. Tak 99 % lidí vylézá na Alpamayo s guidem. My byli za celou dobu jediní, co vrchol vylezli bez něj. Výstup jsme začali v 0:15 a stejně jsme byli pod nástupem už jako poslední. Před námi lezlo 5 dvojic a hned na začátku jsme byli svědky pádu asi ze dvou metrů, kdy dvojice před námi měla problém vylézt hned první trhlinu, velkou asi 4 metry. Čekali jsme tady něco přes hodinu, než se jim tento úsek podařilo překonat. Následovalo sněhové pole, které vedlo k druhé trhlině, ta byla ale tentokrát ledová a dala se zajistit. Tady se nám podařilo dvě dvojice předběhnout. Vstoupili jsme do tunelu, kde na nás padal sníh i kusy ledu, co na nás házely dvojice před námi. Byla to vlastně nekončící ledová a sněhová smršť.
Standy jsou dělaný z hodin v ledu a pamatujte na to, že záleží na podmínkách, které tu zrovna panují. My měli ledové podmínky, proto jsme třeba sněhovou kotvu použili pouze jednou, a to hned na začátku. Pak už jsme potřebovali jen šrouby. Záleží také na odvaze jedince, jestli si troufne vylézt délku bez jištění. Nahoře se rychle mění počasí, takže jen na malý okamžik se mraky rozestoupily a o pár vteřin později nás obklopila hustá mlha. Dlouho jsme se nezdrželi, protože nás čekalo ještě náročné slaňování dolů.
Hned 12. července jsme pokračovali na sousední vrchol Quitaraju (6036 m). Přístup vedl přes trhliny následované dlouhým laviništěm, které bylo namrzlé. Došli jsme až k odtrhlině, kde jsme 40 minut hledali místo, kde by se dala přelézt. Stěna pak byla ale pokrytá deseticentimetrovou vrstvou namrzlého sněhu, do které se nedala dát ani kotva. Led pod ní navíc nebyl zrovna v dobré kondici. Po vylezení první délky jsme se proto rozhodli slanit. Po východu slunce bych těm hodinám už nevěřil, a to by nás čekalo 10 slanění z vrcholu. Ještě ten den jsme se vrátili do base campu, do kterého jsme šli asi 4 hodiny. Překvapilo nás, jak se ledovec za těch 5 dní výrazně změnil. V cíli nás pak čekal náš věrný psí průvodce, který se k nám na cestě do campu připojil. Expedici jsme zakončili u jezera, které je jen půl hodiny od base campu.
Odpovídající oblečení je v těchto měnících se podmínkách nezbytné, proto jsem vsadil na píseckou značku Progress.
Díky moc za podporu.
Michal