Marti_soulwater - Potápění ve francouzských jeskyních II.

     
          

Jednou z nejtajemnějších jeskyní v oblasti Lot je bezpochyby Trou Madame. A zároveň se řadí mezi mé nejoblíbenější. Aby nebylo málo "nej", má taky nejvíce adrenalinový přístup – a to jak autem, tak později pěšky při transportu. Cestu autem trochu zkomplikoval především fakt, že kluci se ani po tolika zkušenostech nepoučili a svěřili mi telefon s Google mapami. Projížděli jsme nádhernými vesničkami, nad kterými jsme se doslova rozplývali, ale ve chvíli, kdy jsme jimi projeli po čtvrté, začala být situace krajně podezřelá. Ve snaze působit jako sebevědomý navigátor jsem ukázala na první odbočku do lesa a navedla tak velkou dodávku na cestu, kde by se bál jet člověk i na koloběžce... No dobrá. Přiznala jsem fakt, že jsem ztracena a telefon mi byl nekompromisně vyrván z rukou. A najednou to šlo. Jakmile jsme se vymotali z nebezpečných cestiček, les kolem se proměnil na povědomou džungli. Stromy porostlé mechem působily opravdu mysteriózně a vrhaly na cestu temné stíny, které nenarušily ani jasné sluneční paprsky pronikající hustou střechou z listů. I podruhé mi toto místo vyrazilo dech.

             

Jeskyně Trou Madame se řadí mezi opravdu mělké jeskyně, průměrná hloubka nedosahuje více než 10 m. Přesto jsme s sebou brali 2 stage, abychom se dostali co nejdále. V plánu byl cca kilometr. Transport korytem řeky po kluzkých kamenech a v opravdu náročném terénu nám zabral téměř hodinu. Údery do holení o kameny jsem ani nepočítala, kupředu mě hnala touha objevovat. Věděla jsem však, že později budu trpět. A taky jsem trpěla. Při vstupu do jeskyně je nutné překonat pár desítek metrů v kleče na kolenou (oblečen v plné polní). Tento úsek je náročný, ale nádherný. Naše světla prosvěcovala temnou hladinu a barvila ji do tyrkysové modři a všude tančily barevné odlesky. Nádhera? Rozhodně! Ale... S dvojčetem na zádech jsem před sebou tlačila dvě stage a tiše nadávala. Bohužel tiché nadávání se díky velké ozvěně v prostoru proměnilo téměř na řev, takže naší nelehkou cestu doprovázely výkřiky: "Auuuuu, sakraaaaaa, čí byl tohle nápaaad!". Ano, umím zkazit kouzlo okamžiku, na to jsem odborník! 

             

Naštěstí po pár minutách mé utrpení končilo vysněnou hloubkou, ve které se už dalo plavat. Po důkladné vzájemné kontrole a zopakování plánu ponoru jsme se vydali vstříc tajemné temnotě. Stěny a kameny hrály všemi barvami od růžové po tmavě šedou až černou. V úzkém kuželu našich světel se odkrývala tajemná zákoutí plná zajímavých skalních útvarů. Místy se u stropu vytvářely vzduchové kapsy, což vyvolávalo při správném nasvícení efekt slunečních paprsků. I po půl kilometru plavání se stále bylo na co dívat, dokonce stále víc! Ve chvíli, kdy jsme doplavali k prudkému srázu dolů, který se stáčel do spirály, vybuchl ve mě doslova gejzír emocí. Visela jsem ve volném prostoru, uprostřed již zmíněné skalní spirály a připadala si doslova jako v jiném vesmíru. Do očí mi vstoupily slzy vděku za to, že mohu něco tak nádherného vidět na vlastní oči. Spirála klesala až do hloubky 10 m, bylo třeba přesně kopírovat tělem její tvar. Zároveň jsem se snažila vyrovnávat tlak v uších, po dlouhém plavání v jedné hloubce byla změna tlaku náročná. Avšak tyto drobné nepříjemnosti jsou jen minimální vadou na kráse!

Klesli jsme dolů a ocitli se v úzké chodbě. Voda zde nesahala až ke stropu, věděli jsme tedy, že brzy přijde suchá část a bohužel i konec naší výpravy. Na pěší výlet v jeskyni v plné výstroji jsem se zatím necítila. Suchou část nám oznámila i tabulka na které se vyjímalo číslo 900 m. S těžkým srdcem jsme se zastavili, vynořili se a prohlíželi si obrovský jeskynní sál s vysokými stropy a nádhernou kamennou výzdobou. Důležité bylo nevyndávat si z úst automatiku, jelikož riziko intoxikace nebezpečnými plyny je tak daleko v jeskyni velké. Náhle jsem si uvědomila to, jak maličká a bezbranná jsem ve srovnání se silou přírody. V tu chvíli jsem však necítila strach, jen posvátnou úctu.

                    
          

Cesta zpět nám trvala mnohem kratší dobu, jelikož touha po jídle, pití a záchodě byla silnější než ta po delším zážitku. Navíc jsme začínali cítit únavu. Ještě aby ne, počítač ukazoval čas ponoru bezmála 4 hodiny! Po vynoření jsem se cítila dehydratovaná, unavená, ale nesmírně šťastná. Tak silný zážitek člověk neprožije každý den! Proplazili jsme se ven z jeskyně. Denní světlo mě praštilo do očí tak, že jsem je musela zavřít. Jak rychle si oči přivyknou na tmu. Chvíli trvalo, než jsem se rozkoukala a byla schopná ze sebe sundat výstroj (ano, málem jsem se počůrala). Bylo třeba se dostatečně hydratovat a odpočinout si. Tak dlouhý ponor je pro tělo velká zátěž. Smutně jsem potlačila obrovskou chuť na pivo. Na to jsem si musela počkat. Poté následovala trýznivá cesta k autu. Celkově nám celá výprava zabrala více než 7 hodin. 7 vyčerpávajících, nádherných hodin. Pohled do zrcátka auta mě přesvědčil, že ke stylově unaveným ženám na expedici mám daleko. Rozcuchané vlasy, rty popraskané, nos červený a nohy tak fialové, že jsem chvíli přemýšlela, zda nejsem podchlazená. Nebyla jsem, ale četné pády při transportu udělaly své. No co, tohle k tomu prostě patří! Na tento ponor asi nikdo z nás nezapomene! I na této výpravě mě provázelo termoprádlo z Coffee collection od PROGRESS Sportswear a také jejich rukavice i ponožky. I po tak dlouhém ponoru jsem nepocítila chlad a největší pozitivum vidím v tom, že jsem je po celý ponor téměř necítila. Nikde nic neškrtilo ani netlačilo. Absolutní bomba!