English
Deutsch
Slovenčina
Expedice Polské doly část 1.
Jeskyně a zatopené doly jsou má velká vášeň. A do některých z nich se velmi ráda vracím. Maria Concordia v Polsku je přesně ten případ. Byla to láska na první ponor a po dvou letech jsem se sem konečně vrátila.
Důl Maria Concordia je magnezitový důl, který se nachází kousek od polského města Sobótka. Byl založen v letech 1920-1921 a jeho činnost pokračovala až do roku 1963. Nacházelo se zde 14 šachet. V současnosti jsou čtyři z nich zatopené a přístupné potápěčům. Nachází se zde chodby v 6, 14, 25 a 40 metrech. A na jejich průzkum potápěč potřebuje minimálně dvě hodiny!
Můj skvělý potápěčský parťák Dávid, kterému jsem se shodou náhod přestěhovala skoro do sousedství, mě vyzvedl ihned po práci. Na téměř pěti hodinovou cestu se nám parádně rozpršelo, což nám ale náladu nepokazilo. Poskládali jsme se do auta a v dobrém rozpoložení vyrazili vstříc novým zážitkům. 
Párkrát jsme doplnili deficit kofeinu a ani jsme se nenadáli a přejeli jsme české i polské hranice. Nechala jsem se trochu unést a objednala nám na první přespání nádhernou chatu u jezera s výhledem přímo na vodu. Trochu nás překvapilo, že se nachází mimo civilizaci. Museli jsme rozluštit pár polských upozornění, že tento zákaz vjezdu neplatí pro obyvatele jezerní osady (asi jsme se mezi ně na chvíli zařadili?), ale jinak jsme cíl cesty našli bez problémů. Třetí člen týmu – Rasťo, nás ovšem předběhl (a to vyrážel až z Prešova!) a ještě stihl nakoupit zásobu piva!
V pohodlí chaty, s pivem v ruce jsme si stanovili plán ponoru, ještě chvíli poseděli, ale únava z celého pracovního týdne zvítězila. Ihned jsem si zabrala gauč, nacházela se nad ním klimatizace, která momentálně sloužila jako topení a alespoň trochu rozmrazila moje mrtvé ruce i nohy. Já vím, já vím, ženská termoregulace (a ta moje obzvlášť) je záhada.
Ponor byl naplánovaný na 9:00. Když jsme se jako zombíci okolo půl deváté dopotáceli k autu, po pořádné dávce kávy, věděli jsme, že jednoznačně nedojedeme na čas. Nicméně Rasťo to opět stihl! Pravděpodobně má nějakou záhadnou superschopnost. Anebo hrálo roli to, že mě neměl v autě. Mě a moje navigační schopnosti. Já a Dávid jsme přejeli odbočku (jasně, že díky mně) a vychytali kolonu aut, která jela na maraton, který se konal v Sobótce. Nejspíš jediná událost za rok a my jsme si jí užili v plné parádě, zatímco jsme čekali na křižovatce, až nás z dlouhé řady aut někdo pustí. V 9.30 jsme vítězně vjeli ke vstupu do dolu a já už si v hlavě připravovala omluvy. Majitel dolu Maria Concordia je naštěstí naprosto úžasný a naše zpoždění přešel bez komentáře (díky Ti, Pawel). 
Vstup do Maria Concordia je vlastně díra v zemi, kam se nás chystali spustit na laně. Poté, co mě úspěšně vymotali z lezeckého vybavení, které jsem si sice nasadila, ale vypadalo to, že se na něm chci oběsit a ne zavěsit, jsem si zabalila vybavení do vaku a postavila se na okraj propasti. Párkrát jsem se zhoupla na laně a už jsem se řítila do hlubin země. Nadšený, osvobozující smích jsem opravdu nepotlačovala a na dno jsem dorazila s úsměvem od ucha k uchu. První zábavná část byla za námi, ale další, ještě zábavnější nás teprve čekala.
Voda byla průzračná. Byli jsme v dole jen my tři, proto ani nehrozilo, že se nádherná viditelnost změní. Po posledních přípravách na ponor a zopakování plánu jsme vykročili k vodě. Nemohla jsem se dočkat, až se konečně ponořím do uklidňující tmy a ticha. Poslední nádech na hladině, poslední kontrola a už jsem padala výtahovou šachtou. Když jsem zde byla naposledy, zaměřila jsem se především na hlubší chodby a na ty mělké nezbylo moc času, proto se naše pozornost upínala k chodbám ve 14 a 6 metrech. Začali jsme tou hlubší. Trochu jsem měla problém najít východ z výtahové šachty, přece jen prostor byl stísněný a mé oči slepé, ale s pomocí Dávidova ostrého zraku se podařilo vstup do chodby najít. Uvítala nás temná chodba plná vzpomínek. Před několika lety se zde stala ošklivá potápěčská nehoda a střípky minulosti se stále drží ve vodě. S pokorou jsme obeplavali pamětní místo a pokračovali chodbou až na konec. Stěny zdobily nádherné žíly magnezitu. Neodolala jsem a přejela po nich dlaní. Cítila jsem, jak mnou proudí stará dobrá energie, která se mi do těla nabíjí s každým ponorem v uzavřených prostorech. Chodba byla krátká, ale rozhodně v nás zanechala mnoho emocí. Byl však čas posunout do 6 m. Vystoupali jsme výtahovou šachtou o pár pater výše a změnili jsme si směs, kterou jsme dýchali. V paměti se mi vynořila vzpomínka na nádherné jezírka z bublin na stropě a ihned jsem je ukázala klukům. Tato jezírka mě nikdy nepřestanou fascinovat! Je to jedna z věcí, které miluji na jeskyních a dolech nejvíce. Vždy si představuji, že jsou to bájná zrcadla do duše každého z nás. Jezírka však nebyla jediná fascinující věc, kterou chodba nabízela. Už jen vstup do ní byl poměrně úzký a v tomto duchu pokračovala dále. Proklouzli jsme první restrikcí, vzápětí nás čekala další. Usmívala jsem se do automatiky. Ne každý má rád plazení se úzkými prostory pod vodou, já si to však užívám. Párkrát jsem zavřela oči, když se k mým uším donesl zvuk, zkreslený vodou, ale stále zřetelný. Zvuk tření kovu o skálu – chudáci mé lahve. :-) 
Ale to už k tomu holt patří a mou potápečskou lahev ozdobil další škrábanec do sbírky.
Proplavali jsme vedle dřevěné konstrukce, které jsem věnovala jeden opatrný pohled a snažila se o ní nezavadit. Voda se pyšnila nádherným zeleným odstínem, který podtrhoval magickou auru této chodby. Spíše, než důl to zde připomínalo jeskyni.
Na závěr se Rasťovi povedlo objevit vzduchovou kapsu, kde jsme se vynořili na hladinu. Základ je v takovéto kapse nedýchat, proto jsme si dojmy sdělili při vydechování vzduchu z automatik.
Vůbec se mi nechtělo zpátky a zase jednou jsem litovala, že nemám žábry. Maria Concordia potvrdila to, co jsem tušila od začátku. Pokaždé, co se ponořím do jejích kouzelných vod, znovu se zamiluji. První nádech na hladině znamenal i slib, že se sem rychle zase vrátím. ❤
Zvláštní poděkování patří Progress Sportswear – za úžasné termoprádlo a rukavice, které mě opět zahřály při skoro 2 hodinách potápění.