Marti_soulwater - Letní tréninkové Attersee

Horké letní měsíce doslova volají po vytouženém chládku pod hladinou. Ale Česko ani Slovensko nenabízí moc možností kombinace větší hloubky a dobré viditelnosti. Viditelnosti přeje spíše Slovensko, zato hloubky jsou v ČR. A tak jsme se rozhodli pro kompromis. Rakousko. 

Za pár týdnů budu oficiálně hrdý obyvatel Slovenska, proto celý náš pětičlenný tým vyrážel právě odsud. V rámci stěhování se jsem naložila auto až po střechu, abych ušetřila minimálně jednu cestu, což v posledních měsících dělám opravdu často. Autu bohužel došla trpělivost právě v nejvíc nevhodnou chvíli. Na dálnici mezi Prahou a Brnem se rozhodlo, že napůl vyřadí z provozu zadní brzdy. Za zvuku skřípění kovu o kov jsem se řítila dál a "opravila" nežádoucí zvuk tím, že jsem zesílila rádio. Vyřešeno jako vždy, takzvaně na blondýnu!

Do Bratislavy jsem dorazila živá a zdravá, aniž bych se zapsala na černou listinu nehod na D1. Zázraky se dějí. Po poctivé dávce kávy jsme se složili do dodávky a vyrazili na cestu. Oči se mi zavřely téměř okamžitě, kávy pravděpodobně nebylo dostatečné množství na to, aby vyvážila mou závislost na kofeinu. Rakouské hranice jsem proto překonala ve stavu hlubokého bezvědomí s hlavou zapadlou kdesi pod sedadlem a oběšená na bezpečnostním pásu. Asi stárnu.

Vzhledem k faktu, že moje potápění momentálně prochází znovuzrozením a absolutní přeměnou stylu, dovedností a nastavení mysli, tento výlet byl pojatý spíše tréninkově než na kochání se. Ověšeni stagema jsme se zanořili do krásné modré vody. Prokličkovali jsme mezi nohama koupajících se lidí a hloučkem začínajících potápěčů, což se bohužel odrazilo na viditelnosti. Do 20 metrů bylo obtížné udržet tým pohromadě v neproniknutelné podvodní mlze ze zvířeného sedimentu. Naštěstí ve větší hloubce se rozhled otevřel minimálně na 10 m. Teplota vody klesla na 6 stupňů. Teplotní skok z hladiny byl opravdu velký, cca 25 stupňů. Opět jsem ocenila kvalitní termoprádlo a rukavice a usilovně jsem přemýšlela, jak omotat termoprádlem i obličej. Myšlenky na blbosti mě však rychle přešly, protože následoval výstup volnou vodou z téměř 40 m, simulace dekomprese na dvou stage a nutnost stále mít přehled o týmu i ve snížené viditelnosti. Tato kombinace si vyžádala veškerou mou pozornost a soustředění. I přes poměrně velkou náročnost tréninku mě potěšil fakt, že za poslední 3 měsíce mají mé schopnosti spíše vzestupnou tendenci, zatímco dříve znepokojivě stagnovaly na místě. 

Vynořili jsme se akorát na západ slunce. Červené odlesky vytvářely na hladině nádhernou hru světel, ze které se tajil dech. Pozorovat západy slunce z vodní hladiny patří k věcem, které na potápění opravdu miluju. Toto jsou totiž přesně momenty, kdy se člověk na chvíli zastaví a jen vnímá kouzlo přítomného okamžiku a nechává se naplnit pocitem štěstí. A mimochodem... alespoň jednou zažít poponorový západ slunce doporučuje 10 z 10 potápěčů!!

Ihned poté, co jsme dorazili zpět na hotel, vydala jsem se na důležitou misi najít jídlo a pivo. Vzhledem k tomu, že hotel se nacházel v pustině, byla tato mise poměrně obtížná, nicméně jsem oslovila dva hosty, kteří popíjeli před vchodem a ti mě velice ochotně zásobili pivem a radami, kam vyrazit na jídlo. Pravděpodobně z mého výrazu poznali, že se jedná o stav nouze a již zmíněné položky jsou velmi vysoko na mém seznamu pro přežití. A tak jediná žena obstarala potravu a tým přežil (i když ne v úplně střízlivém stavu).

Druhý den se ohlásil vedrem, které by nám mohli závidět i v přímořských státech. Představa, že se pod pražícím sluncem soukáme do výstroje byla poněkud znepokojivá, přesto jsme se odhodlali vyrazit. Trochu jsem si poplakala při foukání lahví, kombinace Trimixu (směs hélia, kyslíku a dusíku), čistého kyslíku a Nitroxu (směs kyslíku a dusíku) dala mé peněžence zabrat. Na ponor do 50 m jsem se však těšila a nelitovala investovaných peněz do směsí, které ponor udělají bezpečný. Štěstí nám přálo a našli jsme si místo ve stínu, kde jsme se mohli nerušeně navléct do všech vrstev a naplánovat ponor. Poté už nic nebránilo tomu, vyrazit vstříc zážitkům pod vodní hladinu.

Viditelnost se rapidně zlepšila oproti předchozímu dni. I v malé hloubce se kupodivu usadil sediment. Dno padalo strmě dolů a za necelých 10 minut plavání se na počítači objevilo číslo 50. Zastavila jsem se přesně na hraně padajícího srázu a dívala se pod sebe do nekonečné hloubky, fascinována křišťálovou vodou a tajemnou temnotou. S absolutně čistou hlavou jsem si užívala pocit, že jsme v nekonečném prostoru široko daleko sami. Díky rychlému sestupu jsme měli v hloubce trochu více času, který jsem využila k relaxaci. Pro někoho by byl tento typ ponoru nudný, nikde se nenacházely atrakce či ryby. Jen nekonečná pustina, tma a ticho. Já osobně toto zbožňuji. Nebylo divu, že se mi nechtělo vrátit, limity dekomprese se však rychle blížily a neměli jsme na výběr. Zvolili jsme opět výstup volnou vodou a brzy už jsme se ohřívali v mělké vodě a dýchali kyslík. Na tváři mi zářil zmrzlý úsměv pokřivený automatikou v puse. Není lepší pocit, než když vše během ponoru vyjde, jak má a plány se splní do detailu přesně.

Pod vodou mě zahřálo termoprádlo z Coffee Collection od PROGRESS, které je zároveň i lehké a prodyšné, což se v létě vážně hodí. Coffee si poradilo s extrémními výkyvy teplot tak, že komfort nad i pod vodou byl zachován! A opět musím zmínit skvělé rukavice, které jsou mým nezbytným parťákem pod vodu.

Nadšení z ponoru a neochota se vracet do Bratislavy neminula ani jednoho z nás. Bohužel většina musela druhý den do práce a mě navíc čekala cesta do ČR. Nicméně nádherný pocit z tohoto výletu přetrval. Přesně takový start mého kompletně nového života jsem potřebovala!