English
Deutsch
Slovenčina
Další zastávka na našem dobrodružství v Polsku byla zatopený důl Kowary. Od dolu Maria Concordia jsme se přesunuli do malého městečka Kowary. Našli jsme si ubytování u velmi milého pána, který měl apartmán do 12minut od dolu. Chvilku jsme hledali, kde přesně se ubytování nachází, ale soused nám ochotně poradil a ihned začal Rasťovi a Davidovi povídat své životní příběhy, samozřejmě polsky. Zbaběle jsem utekla převzít klíče. Majitel byl opravdu skvělý, dokonce nám nechal nějaké sladkosti na posilnění před ponorem a popřál mi příjemný pobyt. S úsměvem jsem se vrátila za zbytkem teamu, který byl stále plně vytížen vyprávěním postaršího souseda, který evidentně trpěl nedostatkem lidské interakce. Razantně jsem zasáhla a zamávala, že je čas se ubytovat. Soused udělal nejistý krok, který se zdál být otázka, jestli může s námi, ale můj výraz ho odradil. A nám nic nebránilo se konečně odebrat do apartmánu. Ještě jsme si odskočili na rychlou večeři, ale únava zvítězila a brzy jsme se vrátili zpátky.
Opět jsem si vybrala spaní na gauči, kam jsem si odnesla snad všechny dostupné deky z okolí a v bezpečí svého hnízda jsem začala pomalu rozmrzat z ponoru v Maria Concordia. Kluci si nad pivem plánovali ponor, u mě byl plán jasný. Další den mi měl dorazit můj dlouholetý potápěčský parťák z Čech, proto jsme se chystali ponor plánovat až na místě.
Osmá hodina ranní přišla dříve, než bych si přála. Polomrtvá jsem se doplazila pro kávu, a poté se trochu v použitelnějším stavu odebrala s Dávidom do auta. Kowary je nepochybně krásné městečko na polské straně Krkonoš, po cestě k dolu jsme si ale všímali poněkud znepokojivých věcí. Každý druhý dům byl polorozpadlý, v ulicích ani noha a vrchol byl, když jsme na opuštěné autobusové zastávce objevili pár dámských lodiček, rozházených do stran, jako by je někdo ztratil při útěku. Začali jsme spekulovat, jestli jsme se neocitli v zombie apokalypse. Každopádně jediný zombík široko daleko jsem snad byla jen já.
Přijeli jsme na malé parkoviště uprostřed lesa. Po ránu bylo ještě chladno a trochu mlha, místo proto působilo opravdu kouzelně (na rozdíl od zbytku města 😀). Kamarád Michal na mě mával už z dálky a já se k němu potěšeně rozběhla. Konečně jsme se zase dostali do vody. Máme spolu plno ponorů na přehradách Slapy a Orlík a nespočet tréninkových hodin po hladinou.
Uranový důl Kowary, druhý největší v Polsku, vznikl v 50. letech a těžilo se zde až do roku 1958. Později se toto místo změnilo v radonové inhalatorium, kam chodili návštěvníci nedalekých lázní na pravidelné inhalace vzácného plynu radon. Toto inhalatorium bylo čtvrté na světě a jediné v Polsku. V současnosti má tento důl rozhodně co nabídnout. A to nejen pod vodou, ale i nad vodou, která sahá až do hloubky 244 m, jedná se proto o nejhlubší potápěčské místo v Polsku a padl zde i potápěčský rekord.
Pawel nám pomohl naložit vybavení na vozík, který následně zavezl do tmavé chodby. My jsme se za ním vydali pěšky, já si jako správný turista všechno vyfotila. Zatímco venku byla nádherná příroda a lesy, v tmavé chodbě nás přivítala ponurá atmosféra, chlad a vlhko. Hned na začátku mě zaujala řada zrezivělých lehátek, která zde zůstala po léčebných kúrách radonem. Působilo to jako z hororu, doslova. Moc tomu nepřidala ani ukázka uranového skla, které se zeleně lesklo ve světle našich baterek. Všudypřítomné pozůstatky po těžbě jsem si fascinovaně prohlížela do detailu a zdržovala tak celou výpravu. Pokoušela jsem se nasvítit keramické hrníčky u stěny, když mi kužel světla padl na postavu ve stínu s plynovou maskou na obličeji. Málem jsem dostala infarkt! Naštěstí ostatní se nacházeli několik kroků přede mnou a neslyšeli moje zděšené kňučení. Asi by mi bylo ještě více trapně, protože téměř hned jsem si uvědomila, že stojím tváří v tvář figuríně.
Konečně jsme dorazili k vodě. Žádný okázalý vstup zde nečekejte, úzká šachta, všude dřevo, tma a odkapávající voda ze stropu. Mé nadšení nemohlo být větší. Toto jednoduše miluji! Ten správný punk, žádné komerční pohodlné zázemí, hezky všechno tak, jak bylo v minulosti.
Nastrojili jsme si lahve, poté i sebe a s Michalem jsme si stanovili plán. Poté jsme jako první team vešli do vody a zanořili se do úzké šachty. Na trim zde zapomeňte. V šachtě to nešlo jinak, než ve stoje, spouštěli jsme se do 30m hluboké chodby, suchý oblek mě nepříjemně svíral, bublinky, které stoupaly od Michala pode mnou mi proudily do obličeje, stage mě několikrát uhodila do břicha. A víte co? STRAŠNĚ jsem si to užívala! (Blázen, já vím…) 
Konečně jsme se dostali do chodby a prostor se otevřel. Voda měla nazelenalý nádech a dřevěné obložení na stěnách všude vrhalo tajemné stíny. I zde jsem se cítila trochu jako po apokalypse. Proplouvali jsme chodbami a hlasité hučení bublin, které narážely do stropu, jen podtrhovalo ponurou atmosféru. Mé nadšení stoupalo. Bohužel stejně rychle stoupaly i minuty do dekomprese a klesala ručička na manometru stage. Pro někoho je toto místo temné a děsivé, já se v tom vyloženě našla. V jedné boční chodbě se ve vodě vznášel houf vodních bakterií, bohužel nezbýval čas na průzkum. Když jsme proplavali dveřmi, nad kterými voda vytvořila má milovaná zrcadlová jezírka na stropě, rozhodla jsem se, že návrat na toto místo bude opravdu rychlý a v blízké době. Škoda, že nebylo více času!!
Po dlouhém návratu úzkou šachtou na povrch, jsem beze slova vstřebávala zážitek. Toto bylo OPRAVDU silné. Michalův výraz ukazoval, že je též spokojený a shodli jsme se, že toto si zaslouží ještě pár opakování. Chvíli po nás se objevili i Dávid a Rasťo, na tvářích nadšené úsměvy.
Z tohoto ponoru se mi vážně nechtělo. Byl to obrovský zážitek nejen ve vodě, ale i nad ní. Rozhodně se brzy vrátím! Toto temné, trošku radioaktivní a hodně děsivé místo mě okouzlilo. Vážně bych se měla zamyslet nad svou duševní pohodou! 😃
Rozloučili jsme se a vyrazili domů. Když jsme dojeli k autobusové zastávce, dámské lodičky byly nyní úhledně srovnány, jako by čekaly na majitelku. Vyměnili jsme si s Dávidom udivený pohled a opravdu nás potěšilo, když jsme vyjeli z městečka Kowary a přejeli české hranice. Možná jsme se se zombie apokalypsou až tak nespletli.
I na tomto dobrodružství jsem si zachovala tepelný (a pachový 😃) komfort s termoprádlem Progress Thermatex a Merino. Navíc nad hladinou jsem opět využila skvělou bambusovou teplákovou soupravu ANGELA+CLAUDIA.